Její děti začaly ještě ve školce se ScratchJr. Dnes s nimi objíždí robotické soutěže a sbírají medaile. Představujeme Jitku Kuřimskou, autorku blogu Nejsem učitelka.

Jaké je Vaše pracovní zaměření, jak jste se dostali k robotice?

Vzděláním jsem molekulární bioložka, v posledních letech se věnuji analýze evoluce nukleotidových sekvencí. V praxi to znamená, že při práci sedím u počítače a střídavě píšu programy a statisticky vyhodnocuji získaná data. K programování robotů pak už není daleko.

Ale teď trochu vážněji – k robotice se děti dostaly skutečně přes programování – ještě ve školce začaly tvořit vlastní programy v aplikaci ScratchJr. Časem jim aplikace přestala stačit a s manželem jsme hledali něco, co by pro ně představovalo alespoň nějakou výzvu. Protože to bylo v době, kdy ještě neuměly rychle číst, klasický Scratch byl pro ně hlavně čtenářská výzva, a tudíž je moc nelákal. Čirou náhodou jsme narazili na LEGO WeDo 2.0 a po dlouhém přemýšlení jsme se rozhodli, že dětem tuto robotickou stavebnici koupíme. Celkem rychle se ukázalo, že to byl krok správným směrem – děti byly nadšené a vrhly se do stavby a programování robotů. Myslím si, že jim hodně pomohly znalosti, které získaly při používání ScratchJr, takže vlastní programování robotů pro ně nepředstavovalo žádný zásadní problém. Stavění robotů bylo o něco obtížnější, hodně znalostí ale získaly tím, že si postupně postavily podle návodů od Lega všechny roboty.

Jak staré jsou Vaše děti a kdy je začalo bavit „hraní“ s roboty?

Dětem je teď jedenáct let, k robotům se dostaly jako předškoláci v šesti letech.

Jaké soutěže objíždíte a jak si na nich stojíte?

Momentálně kvůli koronaviru se děti už dost dlouho neúčastnily žádné soutěže, normálně ale soutěží především v jízdě robotů po čáře. V loňském roce byl jejich soutěžní kalendář dost bohatý: Robotiáda v Brně (syn získal 2. místo v kategorii Čára ZŠ, dcera se neúčastnila), Istrobot v Bratislavě (to je asi nejobtížnější soutěž, které se děti zúčastnily, soutěž nemá věkové kategorie ani rozlišení robotů na Lego a Arduino, tudíž s robotem postaveným z Lega není šance na vítězství; nicméně v jízdě po čáře byl synův robot jedním z jedenácti, který vůbec zvládl projet celou trať), JedoBot v Jedovnicích (dcera získala 1. místo v jízdě po čáře v kategorii ZŠ, syn získal 2. místo), Robotický den v Praze (to je pravděpodobně nejobtížnější soutěž v jízdě po čáře v ČR, v kategorii Stavebnice soutěží účastníci až do ukončení střední školy; obě děti postoupily do finále - dcera byla v semifinále první a syn pátý), RoboTrip v Olomouci  (syn získal 1. místo v kategorii Line Follower Enhanced ZŠ Procesor s robotem postaveným z dílů od firmy Makeblock a 2. místo ve stejné kategorii s robotem postaveným z Lega, 1. místo v kategorii Line Follower ZŠ Procesor a 3. místo v kategorii Line Follower ZŠ Lego; dcera získala 1. místo v kategorii  Line Follower ZŠ Lego a 3. místo v kategorii  Line Follower ZŠ Procesor).

Letos se zúčastnily jediné soutěže – TechnoLab RoboTrip – Virtual Challenge 2. Nejednalo se o klasickou soutěž robotů v jízdě po čáře, ale o programování virtuálních robotů v prostředí mBlock. V této soutěži syn získal 1. a 2. místo a dcera 3. místo.

Kromě toho dřív děti soutěžily v mezinárodních soutěžích ve stavbě a programování robotů Dr. E‘s We Do Challenges a Dr. E‘s Mindstorms Challenges pořádaných Tufts University v USA. Soutěže spočívaly v tom, že v průběhu školního roku bylo každý měsíc vyhlášené téma, na které měly děti vymyslet, postavit, naprogramovat a natočit vlastního robota. V těchto soutěžích se naše děti několikrát umístily na prvním místě. Bohužel tyto soutěže byly minulý rok ukončené.

V čem se soutěží?

Děti soutěží v jízdě robotů po čáře. Soutěže spočívají v tom, že děti si doma postaví a naprogramují robota, který při soutěži musí pomocí jednoho nebo více senzorů detekovat černou čáru na bílém pozadí a sledovat ji od startu do cíle. Vyhrává účastník, který danou trať projede za co nejkratší čas. Jednotlivé soutěže se od sebe liší počtem povolených senzorů k detekci čáry i překážkami na trati – v některých soutěžích se jedná pouze o jednoduchou čáru bez křížení, jiné soutěže mají na trati krabice, mosty, houpačky, přerušení čáry, změnu barvy čáry nebo třeba velkou skvrnu.

Jaké roboty u Vás doma ovládáte?

Dcera stále ještě staví a programuje roboty z Lego WeDo – v současné době už ne na účast v soutěžích, ale v říjnu lektorovala kurz Holčičí robohraní, ve kterém učila dívky základům programování robotů Lego WeDo. Během prosince se chystá uspořádat obdobný kurz pro kluky. Obě děti staví a programují roboty z Lego Mindstorms, syn navíc staví a programuje mBoty. A pomalu se seznamují s Arduinem. A zapomněla jsem ještě na Ozobota.

Co děti na programování robotů baví nejvíce?

Ptala jsem se přímo dětí a dostala jsem nečekanou odpověď – programování robotů. Ale prý je baví i jejich stavění – někdy je to daleko větší výzva než samotná tvorba programu. 

Myslíte si, že je prostor pro roboty také ve výuce informatiky?

Protože nejsem učitelka, a už vůbec ne učitelka informatiky, pravděpodobně nejsem ten správný člověk, který by měl na tuto otázku odpovídat. Je totiž velký rozdíl mezi tím, když máte doma dvě silně motivované děti, které mohou trávit stavěním a programováním robotů mnoho hodin denně, a mezi třídou o více než dvaceti dětech, ve které mají děti mají 45 minut na to, aby ve dvojici postavily, naprogramovaly, vyzkoušely a nakonec zase rozebraly robota. V tom je oproti nám každý učitel v obrovské nevýhodě a nezbývá mu než volit jednoduché úkoly, které slouží spíše k seznámení se základy stavění a programování robotů. Přiznám se, že kdyby mě někdo postavil před takto obtížný úkol, nebyla bych si jistá, jestli bych ho zvládla.

Co dětem podle Vás dává programování robotů, co se naučí?

V první řadě se naučí programovat. Základní algoritmy programování robotů se neliší třeba od základních algoritmů programování her. Myslím si ale, že v robotice není důležité jen programování robotů, ale také jejich stavění – to je něco, co dětem žádné programování her nebo příběhů dát nemůže.

S čím byste rodičům doporučila začít?

Rodičům menších dětí, které ještě neumí číst, bych jednoznačně doporučila aplikaci ScratchJr, ve které se děti mohou už v předškolním věku naučit základní logice programování. Děti, které bez problémů čtou, mohou začít třeba se Scratchem, mBlockem, Code.org, Ozobotem... Myslím si, že je dobré nejprve pochopit základní logiku programování a až následně přidat stavění robotů. A nebylo by špatné, kdyby s dítětem stavěl roboty rodič nebo starší kamarád, který mu dokáže vysvětlit, že ta šišatá věc se jmenuje vačka a co se vlastně v robotovi děje, pokud s ní motor otáčí. Jinak se může stát, že nepoučené dítě skončí u toho, že si postaví podle návodu robota, podle návodu ho naprogramuje, potěší se, že robot dělá to, co má dělat, časem robota rozebere na součástky a podle návodu postaví dalšího. Množství znalostí, které tím dítě získá, však bude minimální.

Jaké mají další zájmy Vaše děti?

Zájmů mají opravdu hodně – velmi je zajímá vesmír a kosmonautika, natáčejí stop motion videa, programují v prostředí Alice, tvoří objekty v Tinkercadu, jezdí na kole a na kolečkových bruslích, syn se zajímá o letectví, dcera píše povídky a pohádky.

Autor rozhovoru: Jan Schönbauer

Jaroslav Kratochvíl je známým dokumentárním režisérem a nyní také autorem a režisérem dokumentárního seriálu Futuretro, který můžete vidět na ČT2 od března 2021. Seriál má ukázat, jak se vývojem technologií rychle mění svět kolem nás a že je potřeba se na tyto změny připravit.

Můžeš nám blíže představit seriál Futuretro, na kterém teď pracuješ? 

Jedná se o osmidílný seriál a každý díl je zaměřený nějaké oblasti, a to konkrétně: 

1.     Smart město 

2.     Smart budoucnost

3.     Smart člověk

4.     Smart domov 

5.     Smart kultura a volný čas 

6.     Smart práce 

7.     Smart stát 

8.     Smart svět 

Koncept je takový, že máme moderátorské duo: Naomi Adachi je známá infuencerka, moderátorka, gamerka. Ona  reprezentuje generaci, která je s technologiemi sžitá, jsou naprostou součástí jejího života, technologie ji živí a baví zároveň. Vedle ní je Michal Isteník, který je jenom o 12 let starší než Naomi, ale nemá například Facebook,
představuje takového přemýšlivého skeptika. Spolu navštěvují  různá místa, kde nové technologie vznikají, zkouší je, testují je. Hovoří s lidmi, kteří se podílejí na jejich vývoji. Následně tyto technologie sami za sebe hodnotí. Každý z nich zastupuje protikladný přístup, takže se takzvaně navzájem vyvažují. 

Co má seriál divákovi ukázat? Co je jeho hlavní myšlenkou? 

Hlavní myšlenka je, že náš svět se díky technologiím neustále mění a my na to musíme být nějakým způsobem připraveni. Pokud lidé v seriálů uvidí, kolik různých oblastí a s jak velkou akcelerací a změnami prochází, mohou například přitlačit na školy svých dětí. Chtít ve vzdělávacím systému změnu,  aby se jejich děti během výuky na budoucnost připravovaly. Proto moderátoři na konci každého dílu odkazují na náš web iMyšlení a na naší aplikaci. Také se vždy lidí, se kterými natáčíme, ptáme na dvě zásadní otázky. První otázka zní, jak se promění váš obor v roce 2050. A druhá otázka – pokud by měli příležitost jít opět do první třídy,  jaké znalosti nebo kompetence by se chtěli ve škole učit, aby uspěli v roce 2050.

Jaké technologie a vymoženosti Tě během natáčení zaujaly a proč?

Pro mě je překvapující, že v každé z 8 oblastí, ke které se stahuje jeden díl, už nějakým způsobem funguje virtuální realita. Jsem přesvědčen, že v budoucnu bude naprosto normální, že budeme mít na pracovním stole vedle klasických laptopů, iPodů také brýle na virtuální realitu, a to v různých oborech. S virtuální realitou jsme se setkali v lékařství, v oblasti smart práce, v architektuře, v trávení volného času. Dozvěděli jsme se také, že když jsi například bagrista, tak se učíš ve virtuální realitě ovládání bagru. Což mi přijde neuvěřitelný. 

Také bylo překvapivé, kolik talentových, schopných, podnikavých lidí v republice máme. Jak jsou ochotni jít za svými nápady, které mohou zprvu vypadat bláznivě a jim se podaří je nějakým způsobem realizovat. 

Myslíš i nějaké konkrétní osobnosti?

Teď jsem natáčeli s panem Markem Polčákem, majitelem VRgeniers, který vylepšil brýle na virtuální realitu. Tyto brýle jsou využívány jako trenažér výuky letu na F18 (na stíhačce).

Velmi překvapený jsem také byl, když jsem jednali s autorem inovace na zpracovávání plastového odpadu z kontejnerů, majitelem Via Alta, panem Jakubem Johnem.  Dnes se musí odpad třídit, on však přišel s technologií, která zpracuje všechen odpad a umožní třídění omezit. Když jsme za ním jeli, domnívali jsme se, že jej najdeme v nějaké laboratoři. Ale firma se nacházela ve staré JZD, kde pracují tři lidé jako dělníci. 

Natáčeli jsme také s českým vývojářem 3D tiskáren, panem Josefem Průšou. U něj je neuvěřitelné, že mu je teprve 30 let a už mu patří 20 procent světového trhu s tímto produktem.

Vidím, že natáčíte hodně v terénu a na různých místech. 

Ano, po celé republice. Naposled jsme natáčeli robotickou operaci v nemocnici na Homolce. Předtím jsme natáčeli v laboratoři super čistých prostor, kde se vytvářejí buňky. A také třeba ve Špitálce, což je průmyslový areál v Brně, který se bude měnit na moderní čtvrť.

Kdy je plánované vysílání seriálu?  

V březnu 2021 na ČT2 ve večerních hodinách.

V seriálu se objeví také části, ve kterých dostávají moderátoři různé výzvy. Oba dělají stejnou činnost, ale každý v jiném prostředí a my to srovnáváme. Například dostávají běžné úkoly - jako je zatopit, uvařit, vyvenčit psa - ve smart domu a ,,hloupém“ domu. V díle Smart stát si bude Naomi zakládat firmu v Estonsku na dálku a Michal bude mít za úkol založit firmu v Čechách. My budeme testovat, kdo úkol splní rychleji. Asi  mohu prozradit, že s trochou nadsázky je to v Estonsku možné asi za 5 minut. Něco podobného máme v každém díle.

Byla naopak oblast, ve které  moderní technologie spíše selhaly a byla vhodnější ta ,,klasická“ cesta?

Ono se ukazuje, že technologie nemohou pracovat bez člověka. Není to tak, že by technologie úplně nahradily lidskou práci. Technologie nahrazují některé činnosti, které technologie zvládnou a lidé už je nechtějí dělat. Nejdůležitější je stejně to, jak lidé s těmito technologiemi kooperují, respektive i ty technologie s těmi lidmi. Ve chvíli, kdy je kooperace správně nastavená, tak to lidem pomáhá, ulehčuje život a zvyšuje produktivitu. Ve chvíli, kdy kooperace nefunguje, to všechny benefity ztrácí. 

Jaký máš názor na vzdělávání v informatice v dnešní době a na přípravu dětí na budoucnost? 

Podle mě je potřeba naučit děti s technologiemi spolupracovat a najít nějakou synergii. Dovedu si představit, že technologie budou do výuky promlouvat více a že nebudou pouze v informatice. Budou jasnou součástí jiných předmětů. Například na výtvarné výchově se vedle klasického malování bude učit fotoshop nebo editace videí. Na hudební výchově vedle zpěvu a memorování údajů o skladatelích se bude žák učit vytvářet elektronickou hudbu na laptopech. V rámci dějepisu se bude pracovat s technologiemi, které nám dovedou zpřítomnit minulost pomocí fotografií nebo videoarchivů. Za mě ideální výuka informatiky je taková, kdy technologické dovednosti nejsou pouze v jednom předmětu, ale stávají se součástí ostatních předmětů. Učitelům ulehčují výuku a žákům ulehčují a zpříjemňují proces učení. 

Autor: Michaela Svobodová

Loni poprvé se konala Roboakademie – intenzivní seznamovačka s výukovými roboty. Byla to především odpověď na poptávku po lektorech základů informatiky a robotiky do domů dětí a školních kroužků. Zájem o kroužky je velký, lektorů nedostatek. Pozvali jsme tedy všechny, kteří po výukové robotice pokukují, ať se přijedou podívat, co všechno se dá využít a jak to funguje. 

Roboakademie ale krom pedagogů zaujala hned napoprvé i knihovníky. Jednou z účastnic letošního červnového kurzu byla Petra Románková, knihovnice z Masarykovy veřejné knihovny ve Vsetíně. 

Petro, proč by vlastně měly být v knihovně robotické hračky a stavebnice? A nebo jinak, proč je tam máte vy? 

Knihovny byly odjakživa místem, které lidi podněcovalo k myšlení a přemýšlení. Ať se nám to líbí, nebo ne, informatické myšlení patří k základním kompetencím v dnešní době a knihovny by tedy měly umět nabídnout takové aktivity, které tento druh myšlení budou rozvíjet. Dnešním dětem už nestačí prohlížet si knížečky s pěknými obrázky. Chtějí víc. Naši dětští návštěvníci nám sami ukazují, jak u nás chtějí trávit čas – s technologiemi. O počítače je skoro bitka. V klubu CoderDojo je přetlak. Knihovny obvykle dokáží nabídnout jen počítače nebo tablety, na kterých mohou děti hrát hry. Bylo by skvělé, kdybychom jim mohli nabídnout také další aktivity, které v nich podnítí touhu přemýšlet, vymýšlet, bádat a objevovat a zároveň je dokáží zaujmout způsobem, který je jim přirozeně blízký. 

S tím bych určitě souhlasila. Vy ve vsetínské knihovně jste se tou cestou už vydali.  Co to vlastně je klub CoderDojo? 

CoderDojo je celosvětová síť klubů, ve kterých se můžeš naučit programovat, dělat webové stránky nebo třeba grafiku. První CoderDojo vzniklo v roce 2011 v Irsku a od té doby se další kluby rozšířily po celém světě. CoderDojo ve vsetínské knihovně vzniklo v dubnu 2019. Nyní pracujeme ve dvou věkových skupinách – první až čtvrtá třída a pátá až osmá. Používáme Scratch, Ozoboty,  mBoty, micro:bit, programujeme webové stránky a podobně. 

Jste tedy už zkušená lektorka informatiky a robotiky. Jak moc užitečná pro vás byla Roboakademie? 

Roboakademie byla prostě skvělá! Potřebovala bych, aby byla ještě tak o dva (tři, čtyři...) dny delší, protože tam zůstala spousta věcí, které jsem si vůbec nestihla vyzkoušet, natož s nimi nějak déle pracovat. Utřepala a setřídila jsem si nějaké zdroje, na které už jsem narazila a odvezla si spoustu dalších – jak zdrojů, tak nápadů. Hodně se mi líbí propojení programování a fyzického, hmatatelného světa. Takže už máme koupenou hru Scottie Go! a objednanou knížku Micro:bit in Wonderland. Kombinace programování, tvoření a klasického pohádkového příběhu mi přijde pro knihovnu naprosto ideální a myslím, že by to mohl být jeden ze způsobů, jak nabízet technologie v knihovně tak, aby to i méně "technicky nadšeným" uživatelům a kolegům dávalo smysl.

Jednodenní Roboakademie se konají i o prázdninách: 27. července a 28. srpna 2020 v Černošicích, kurz opět vede lektorka Hanka Šandová. Přihlaste se. 

Martin Mareš učí na Matfyzu matematiku a informatiku, bádá na poli vědy a pomáhá organizovat několik významných informatických soutěží, jako je například Korespondenční seminář programování. Informatické myšlení podle něj nepřišlo s programátory, ale používali jej už ve středověku řemeslníci. Vracíme se pouze k tomu, co fungovalo kdysi. 

Jak ses dostal k programování a informatice? Až na studiu nebo mnohem dříve? 

Já jsem informatiku studoval, ale vždycky jsem míval široký záběr. Když jsem dokončoval gymnázium, váhal jsem, zda jí studovat matematiku, nebo informatiku, nebo lingvistiku. Nakonec si mě přitáhla informatika na Matfyzu tím, že měla nejvolnější studijní plány, takže jsem si k informatice mohl přidat přednášky i z jiných oborů. Vždy mě odmala bavilo věci zkoumat a snažit se pochopit, jak co funguje.  

Ale už na gymnáziu jsem se přesunul k informatice, hlavně k praktické – tzn. jak fungují počítače uvnitř, jak fungují operační systémy, jak se programuje v nejrůznějších jazycích. A od toho jsem pak na univerzitě na Matfyzu postupně obracel k teoretické informatice. Teprve tam jsem se dozvěděl, čím se doopravdy teoretická informatika zabývá, a uvědomil jsem si, že je to moc pěkná věda. 

Víš, co znamená informatické myšlení? 

Neřekl bych, že vím, co je informatické myšlení. Ale řekl bych, že už ho roky provozuji. Informatické myšlení vůbec nepřišlo s programátory, ale už jej používali ve středověku řemeslníci. Já bych to asi spíš než informatické myšlení nazval myšlení konstruktivní. Uvažování o tom, jak věci vytvářet.

Jaká je tvá náplň práce? 

Primárně jsem teď učitel, učím informatiku a matematiku na Matfyzu. Zabývám se trochu vědou a snažím se posouvat hranice poznání dál, ale úspěšnější jsem jako učitel než jako badatel. 

A na čem teď pracuješ na poli vědy? 

Momentálně bádám na poli dynamických grafových algoritmů.  Ale pořád si nechávám nějaký čas
na programování, abych nezůstal odtržený od praxe. Potřebuji k životu střídat témata. 

Do toho organizuji několik informatických soutěží, tak se to krásně doplňuje a dá se to dělat vše najednou. 

Můžeš mi o soutěži říci více a představit mi Korespondenční seminář programování (KSP)? Vím, že je to soutěž pro základní a střední školy a úspěšný student se dokonce může dostat bez přijímacích zkoušek na Matfyz.

Ano, to je pravda. Současný ročník je 32. Já jsem začal pomáhat s organizací v 7. ročníku. Zúčastnil jsem se semináře i jako středoškolák. KSP je primárně organizován studenty Matfyzu, úlohy často vymýšlí i bývalý studenti Matfyzu. Já jsem oficiální vedoucí semináře a občas nějaké úlohy vymýšlím, opravuji atd. 

Během školního roku je několik sérií. V každé sérii vypíšeme úlohy a účastníci je pak řeší a pošlou nám řešení. My ho obodujeme, ale co je mnohem důležitější, že ho okomentujeme a vrátíme zpět. Účastník postupně sbírá body za svá řešení během celého roku a dá se připojit kdykoliv v průběhu. Zajímavější odměnou než odpuštění přijímacích zkoušek na Matfyz je, že nejlepší řešitele zveme na týdenní soustředění. Zde je čeká odborný program, přednášky a workshopy a nejrůznější hry. Vše je zaměřené hlavně na informatiku, ale má to přesah i dál. 

Může se do KSP zapojit i úplný začátečník?

Posledních pět let máme i kategorii pro začátečníky, která se snaží kompenzovat to, že se informatika pořádně na našich školách neučí. Úroveň hlavní kategorie je poměrně vysoká a začátečníci tam nemají velké šance. Před časem jsme zavedli i to, že některé úlohy mají jednodušší verzi za menší počet bodů, kterou by zvládli i začátečníci.

Ke KSP máme také studijní materiály, online kurz základů programování. Těm, kteří by chtěli v programování nějak dál pokračovat, může pomoci i naše knížka, kterou jsme napsali s Tomášem Vallou. Jmenuje se Průvodce labyrintem algoritmů a kromě toho, že se dá koupit v knihkupectví, dá se také stáhnout jako PDF.

Soustředění, o kterém jsi mluvil, je pouze pro úspěšné řešitelé KSP?

Máme jarní a podzimní soustředění a souvisí to s tím, že máme dvě kategorie, tu hlavní a začátečnickou. Podzimní soustředění je primárně za odměnu pro nejlepší řešitelé té hlavní kategorie. Jarní soustředění naopak primárně pro začátečníky a tam se může přihlásit kdokoliv, byť upřednostňujeme úspěšné účastníky začátečnické kategorie. 

Bude to také třetím rokem, co spolupracujeme s Boříkem informatiky. Tuhle spolupráci podporuje Nadace RSJ a díky tomu nabízíme nejlepším řešitelům finále Bobříka jako odměnu bezplatnou účast na našem jarním soustředěním. Je to i takový můstek od Bobříka k pokročilé informatice. 

Co je hlavním cílem KSP? Příprava budoucí studenty na Matfyz, ale také vzbudit zájem o programování u začátečníků?

Ono těch cílů je víc. Jeden z hlavních cílů je nalákat středoškoláky ke studiu informatiky, nejlépe u nás na Matfyzu. Hlavně ale chceme ukázat, že informatika je krásná věda, že se v ní dá dělat spoustu zajímavých věcí. V informatice je toho mnohem víc, než co člověk potká při prvním setkání, není to jen mechanické programování. Chceme dát lidem základní rozhled v oboru. Následně těm, které to zaujalo, dáváme možnost se v oboru rozvíjet. 

Dále jim ukázat, kde se dají získat informace  – ať už v našich vlastních studijních materiálech nebo odkazovat na další. Nabídnout začátečníkům odrazový můstek, aby mohli odněkud do oboru nastoupit. Celé to má i sociální rozměr. Dáváme možnost žákům a středoškolákům se zájmem o informatiku poznat se navzájem. Zájemců o informatiku na každé škole je maličko, když pominu školy se zaměřením. Velmi pomáhá, když se zájemci mezi sebou potkají, mohou si vyměnit zkušenosti nebo něco začít dělat společně. 

Když se vrátíme k tomu komentáři, který dáváte jako zpětnou vazbu k řešení úloh. Četla jsem, že i řešitel k úloze musí sepsat slovní komentář a učí se tak umět problém i logicky a co nejjasněji popsat. 

Právě. Většina úloh je vymyšlená tak, že to co účastníci odevzdávají, není jen program, ale mnohem důležitější je povídání o něm. Umět popsat, jakým způsobem jsem úlohu vyřešil a přesvědčit čtenáře, že to funguje. To často není samozřejmost. Takže součástí je i uvažování o tom řešení a rozmýšlení, proč je to správně, proč zrovna tento způsob je efektivnější než jiné možné způsoby a podobně.

Ve skutečnosti mnoho studentů, co v soutěži začíná, umí programovat, ale je pro ně nejtěžší něco o tom sepsat. Když už se ale člověk donutí o tom psát, daleko lépe si utřídí myšlenky a naučí se o problému mnohem lépe uvažovat.

Často je lepší si nejdřív rozmyslet, jak na konkrétní problém vlastně chci jít a co bych tak o tom napsal. A teprve, když v tom mám dostatečně jasno, tak si sednu k počítači a napíšu program.

Neuvěřitelně frustrující zkušenost je, když člověk něco narychlo vytvoří, ale potom to musí hodiny a hodiny opravovat, aby to začalo fungovat. Prostě věci, které jsou špatně rozmyšlené, fungovat nebudou. Proto je lepší si nejdřív v klidu popřemýšlet, co vlastně chci dělat. Pak sednout k počítači a ten sepsaný program třeba hned napoprvé funguje správně. 

Od kolika let se může student přihlásit? Od okamžiku, kdy má ve výuce informatiku? 

S tím to vůbec nesouvisí. Spíš jde o osobní zájem. Ale je pravda, že nejmladší účastníci jsou u nás z druhého stupně základních škol. 

Vím, že organizuješ také informatickou olympiádu. Pro koho ta je určena? V čem se liší od semináře? 

Součástí matematické olympiády je také informatická kategorie. A to je soutěž podobného druhu – účastník uvažuje nad informatickými úlohami, o kterých něco napíše nebo odevzdá funkční program. Tato soutěž se organizuje se slovenskými kolegy, máme společné úlohy. Na tuto soutěž navazuje pak na mezinárodní úrovni Mezinárodní informatická olympiáda, kterou také pomáhám organizovat.

Do matematické olympiády se může přihlásit každý středoškolák nebo školák základní školy. Do mezinárodních kol pak musí účastník postoupit. 

Přihlásit žáky ale musí učitel? 

My učitele úmyslně obcházíme. Rádi spolupracujeme s učiteli na školách, kde jsou zapálení pro tento obor, ale jinak to na to nespoléháme. Takže oslovujeme rovnou studenty a přihlašují se online a úlohy se pak také online odevzdávají.

Jaký je tvůj názor na dnešní výuku informatiky na základních, středních školách?

Přijde mi, že skoro žádná není. Když pominu jednotky škol v republice, kde se nějaký volitelný předmět informatika provozuje, tak to, co většina studentů z informatiky potká, jsou spíše chabé náznaky a ozvěny než pořádné nahlédnutí do oboru. 

A co by mělo být obsahem?

Představuji si, že by se student například se psaním na počítači setkal v tom předmětu, kde opravdu něco na počítači napsat potřebuje. Aby si zvykl na to, že počítač je nástroj, který pomáhá v běžných lidských činnostech a že v informatice by se měl učit nějakému informatickému uvažování. Je plno přístupů, které dávají smysl, a je těžké vybrat jeden nejlepší.

Nejsem si ani jistý, zda má být samostatný předmět informatika. Obecně to dělení na školní předměty je škatulkování vědy. Což zajisté dělá vědu popsatelnější, ale bohužel dost uměle. Mezi matematickým a informatickým uvažováním je ohromná spousta souvislostí a není vůbec jasné, jestli jsou to dva způsoby uvažování, anebo jen jeden, který se v různých kontextech různé projevuje. Není mi jasné, zda je správná cesta vyučovat informatiku jako samostatný předmět, nebo zda naopak předměty více slévat dohromady. 

Například když jsem já chodil na gymnázium (a mám pocit, že toto je pořád stejné), tak jsem se vlastně učil dějiny třikrát. Jednou v dějepisu, pak v literatuře a pak dějiny umění v hudební výchově. Bylo absurdní, že tyto tři pohledy na dějiny nebyly nijak propojené. Toto je důvod, proč mě dějiny nezajímaly a našel jsem si k nim cestu až na Matfyzu přes nádherný rozhlasový pořad Toulky českou minulostí. Ten na to jde opačně. Vždy vybere nějakou doba a o té vypráví celkově. Nejen o tom, jak se střídali vládci a že se konaly bitvy, ale i o tom, jak se v té době žilo. Tohle je mnohem smysluplnější pohled na dějiny lidstva. 

Podobně by mohlo dávat smysl učit celkově přírodní vědy. Problém je, že nejspíš nemáme skoro nikoho, kdo by to takhle uměl učit. Dnešní stav vnímám jako určitý přechodový stupeň, než že bych byl přesvědčený, že takto má výuka vypadat.

Takže jsme teď v nějakém přechodovém období a hledáme, jak správně učit? 

Určitě.  Ale i ve vzdělávacím modelu, ve kterém jsou oddělené předměty, může schopný učitel přesahy do sousedních předmětů ukazovat. Tohle funguje docela pěkně u nás na Matfyzu. Máme výuku rozdělenou na předměty klasickým způsobem, ale spousta vyučujících má široký rozhled, takže ve svém oboru ukazují souvislosti do mnoha dalších. 

Co Tě tolik baví a fascinuje na programování a informatice?

Obecně přírodní vědy formují myšlení člověka zajímavých způsobem. Zvlášť, když je člověk provozuje prakticky, například programuje. Chyby vždycky vyjdou najevo a nelze je okecat. Program buď funguje nebo nefunguje. Občas je to nevděčná činnost, protože ta bídná mašina ne a ne pochopit, co jsem chtěl udělat.  Jenže ve skutečnosti to není problém mašiny, ale mých vlastních neuspořádaných myšlenek. Je to proces kultivace myšlení, který stojí za to dělat už proto, že matematika a programování dávají člověku poměrně přímou a drsnou zpětnou vazbu. 

Také mi vždy bylo mezi matematiky a obecnými informatiky (zvlášť teoretickými) dobře. Téměř všichni, koho jsem v tom oboru potkal, byli lidé velmi upřímní, poctiví a pokorní. Pak jsem si uvědomil, že k tomu studiu takového oboru  člověka nutně vede, protože mockrát narazí na to, že to co vymyslel, je špatné a nefunkční, a tím se naučí klidu, pokoře a poctivosti. 

Co se týče vzdělávání informatiky a programování, máš nějaké přání? 

Byl bych rád, kdyby mnohem víc studentů mělo alespoň základy tohoto oboru. 

Hodí se v jakékoli lidské činnosti. Je to přístup, který už řemeslníci ve středověku znali a používali a už mnohem dřív. Neděláme nic zásadně nového, děláme věci, které dobře fungovaly už před dvěma tisíci lety. 

Je zajímavé si uvědomit, že spousta lidí, kteří dokonce programují, vůbec neuvažují tímto způsobem nebo tak uvažují jen okrajově. Například v podnikání je potřeba uvést nějaký program/mobilní aplikaci co nejrychleji a s co nejmenšími náklady na trh. Jenže špatně zvolený průmyslový přístup často vede k tomu, že se věci dělají hrozně nepořádně a nad tím by opravdový informatik zaplakal. Zde by se informatické myšlení opravdu hodilo použít.

Autor: Michaela Svobodová

Lucie Rohlíková, koordinátorka přípravy online kurzů (MOOC) Vám přiblíží, pro koho jsou kurzy určené a jak mohou být užitečné nejen učitelům a lektorům, ale i rodičům. Kurzy vysvětlují aktuální změny ve výuce informatiky a mohou posloužit i jako inspirace pro strávený čas s rodinou.

Co znamená zkratka MOOC? Na jaké platformě Vaše kurzy najdeme?

MOOC je zkratka anglického pojmu "massive open online course" a používá se pro kurzy určené pro velký počet uživatelů, ke kterým je umožněn přístup zdarma. Je známá řada zahraničních platforem jako Coursera, EdX nebo Futurelearn. U nás v letošním roce vznikla platforma Eduskop, na které jsou dostupné i kurzy z projektu iMyšlení Úvod do školní robotiky a Jak rozvíjet informatické myšlení (projekt Podpora rozvíjení informatického myšlení, registrační číslo projektu: CZ.02.3.68/0.0/0.0/16_036/0005322).

Na co jsou Vaše kurzy zaměřené, pro koho jsou primárně určeny? Co je jejich cílem? 

Kurzy jsou určeny pro učitele, lektory, studenty učitelství, ale i pro rodiče a další zájemce o aktuální změny ve výuce informatiky. Cílem obou kurzů je, aby účastníci získali přesnou představu o tom, co je to informatické myšlení a jak je možné je rozvíjet s pomocí školních robotů, robotických stavebnic, ale i dalších různorodých aktivit. 

Může se přihlásit i rodič, který o robotice a informatickém myšlení neví nic? Jak mohou být kurzy přínosné právě rodičům?

Ano, kurzy jsou určeny pro úplné začátečníky, nejsou tam definované žádné předchozí znalosti. Informatika, která bude nově realizována na školách, je jiná, než jakou zažili dnešní rodiče. Tento kurz jim pomůže porozumět tomu, proč má smysl, aby děti pracovaly s robotickými stavebnicemi, učily se programovat apod. Řada aktivit se dá realizovat i ve volném čase dětí, takže kurz může být inspirací i pro zajímavě strávený čas v rodině. 

Jak dlouho trvá takový kurz absolvovat? Jaké dovednosti budu mít po jeho prostudování?

Pro studující odhadujeme časovou náročnost cca 6 týdnů po čtyřech hodinách. Je to ale dost individuální podle toho, do jaké hloubky chce studující jít. Po absolvování kurzu budou mít účastníci jasnou představu, co je to informatické myšlení a dostatek námětů, jak informatické myšlení rozvíjet ve škole. 

Jak dlouho kurzy potrvají? 

Zatím neplánujeme uzavření kurzů ani s koncem roku 2020, doufám, že budou sloužit několik let. 

Jak dlouho jste na přípravě kurzů pracovala? Pomáhal Vám někdo?

Kurzy vytvořil širší tým autorů a pracovali jsme na nich více než rok. Vznikly zcela originální materiály, multimediální a interaktivní prvky. Kurzy jsou propojené s učebnicemi a dalšími materiály, které vznikly v projektu iMyšlení. Na přípravě kurzů spolupracovali specialisté na multimédia a e-learning (Veronika Něničková, Jan Topinka) a učitelé ze základních a středních škol (Štěpánka Baierlová, Hanka Šandová, Roman Podlena, Martin Lána, Jaroslav Mašek, Martin Prade, Michal Vyleta). Kurzy prošly na podzim pilotním testováním a v roce 2020 pak byly postupně otevřeny veřejnosti. 

Jak současná situace ve školách dopadá na učitele a online výuku?

Výuka v době epidemie je velmi náročná a i když jsou dostupné nástroje pro on-line vzdělávání, je tu spousta dalších aspektů jako je problematický přístup některých žáků a studentů k technologiím, nedostatek času dobře didakticky promyslet, připravit a otestovat, jak celý systém školní on-line výuky bude probíhat apod. Z tohoto pohledu jsem na jednu stranu velmi ráda, že se řada škol a učitelů vrhla na on-line vzdělávání a v některých případech konečně pořádně využije infrastrukturu, kterou již má vybudovanou nebo byla vybudována s pomocí dostupných systémů za několik dní. Na druhou stranu jen pevně doufám, že všichni zúčastnění dokážou vzdělávání na dálku využít tak, aby se žáci celkově od on-line vzdělávání neodradili, ale naopak získali dobrý základ pro celoživotní vzdělávání.

A jak se bude dle Vás výuka informatiky na školách vyvíjet dál?

Doufám, že v České republice nalezneme optimální způsob rozsahu i obsahu výuky informatiky. Aktuální projekty jsou prvními vlaštovkami a bude potřeba průběžná podpora škol a učitelů jak v oblasti technického vybavení, tak v metodické podpoře. Věřím, že brzy dojde k úpravě zastaralých rámcových vzdělávacích programů a děti ve školách získají kompetence, které budou nutně potřebovat ve své budoucí práci i v osobním životě.

Je podle Vás možné, že se v budoucnu přesune výuka více do online prostředí?

Myslím, že ano, učitelé si teď vytvoří materiály, které budou moci v dalších letech znovu použít. Možná si uvědomí benefity vzdělávání na dálku pro žáky, kteří jsou dlouhodobě nemocní, mají speciální vzdělávací potřeby apod. Vše záleží nicméně na tom, aby celkový pocit z aktuálního online vzdělávání byl pozitivní. 

Máte v plánu připravit nějaký další kurz?

Ano, především se připravují další kurzy pro vzdělávání učitelů v oblasti rozvoje digitální gramotnosti na školách. Tyto kurzy vznikají v rámci projektu Podpora rozvoje digitální gramotnosti, registrační číslo: CZ.02.3.68/0.0/0.0/16_036/0005366. Platforma Eduskop je nyní otevřená i dalším tvůrcům a tak doufám, že postupně budeme uživatelům nabízet i další skvělé vzdělávací příležitosti. 

 autoři: Jan Schönbauer a Michaela Svobodová

Rozhovor s Klárou Štouračovou - spoluzakladatelkou makeITtoday

Co to jsou digitální dovednosti?

Žijeme v technologické době a pokrok bude stále rychlejší. Technologie jsou součástí každodenního života, děti nevyjímaje. Jedná se již o úplně základní dovednost, jak porozumět světu kolem sebe, je to nová forma gramotnosti. Je velký rozdíl mezi pasivním užíváním (pustit si video na Youtube, pustit si hru na tabletu) a opravdovým porozuměním, kdy dítě je v roli tvůrce a systematicky se učí, jak zacházet s technologiemi, ovládat je a nikoliv, aby tomu bylo naopak. Digitální dovednosti nejsou jen o tom naučit se pracovat s technologiemi, ale být schopen vyhodnotit rizika a bezpečně se pohybovat v prostředí internetu.

Jaké digitální dovednosti ovládají děti?

Většina dětí jsou pasivními uživateli technologií, berou je jako hračku, nikoli jako užitečný nástroj. Tak, jak je učíme poznávat svět a jeho pravidla, musíme je na začátku provádět i světem technologií. Jinak jsou jeho lákadla příliš velká a stěží jim samy odolají. Digitální dovednosti u dětí se u nás ve školách zatím systematicky moc nerozvíjí. Děti si umí pustit hru na telefonu nebo video na Youtube, ale např. stáhnout a uložit soubor neumí a už vůbec ne vysvětlit, jak technologie fungují nebo porozumět, jaké možnosti nabízejí.

Jaké digitální dovednosti se ve škole učí? Je to pro práci dostačující? 

Ve Finsku, Kanadě, Velké Británii a mnoha dalších zemích je povinná výuka programování od první třídy základní školy a prolíná se všemi předměty. V ČR značně zaostáváme nejen za státy západní Evropy, ale vezměte si třeba Estonsko nebo Maďarsko, kde jsou ve výuce digitálních dovedností mnohem dále. U nás se bohužel většinou pořád učí studenti v informatice Excel a Word. Nemluvě o integraci technologií do výuky ostatních předmětů. V kurzech se pak setkáváme s tím, že děti úplně poprvé počítač použijí k něčemu jinému než puštění Youtube nebo hraní her. Je třeba si uvědomit důležitost technických dovedností a možnosti, které tím dětem otevírají. Zdaleka se nebavíme jen o uplatnění v technologických oborech, ale prakticky ve všech oborech a povoláních, pro které se děti a studenti jednou rozhodnou.

Jaký bude další vývoj digitálních dovedností potřebných k výkonu povolání?

Naši rodiče měli 3 profese za život, my máme 3 najednou. Truhlář nebo lékař, digitální dovednosti zkrátka budou potřeba. Můžete si to představit takto: sekretářka má za úkol poslat mail, ve kterým se mění oslovení na 50 adres. Pokud bude umět základy scriptování, zabere jí to třeba 30 minut. Jinak bude posílat každý mail zvlášť, a klidně dvě hodiny.

Jak se změní pracovní trh v nejbližších pěti, deseti, dvaceti letech?

Technologie mění svět – a není vyhnutí. To je dnes jasné snad už každému. Nevíme, jaká povolání budou existovat za dvacet let, ale víme, že digitální dovednosti jsou strašně důležité už teď. Nejde jen o digitální dovednosti, ale také kritické myšlení, tvořivost a soft skills, tedy tzv. měkké dovednosti, které v našich kurzech také u dětí a studentů rozvíjíme. Turbulentní změny, které technologie a globalizace přináší, dokáže člověk úspěšně zvládnout právě díky těmto univerzálním dovednostem.

Jaké obory jsou podle vás nejvíce zasaženy automatizacía robotizací?

Digitalizace a automatizace zásadním způsobem ovlivňují svět práce. Stroj či algoritmus sice může provádět některé z nejvíce „kodifikovatelných“ úkolů, to ovšem neplatí pro úkoly vyžadující vysoký stupeň dovedností typu řešení problémů, kreativity a sociální interakce. Studie OECD a McKinsey, které s touto rozmanitostí pracovních činností počítají, ukazují, že lze plně automatizovat pouze zhruba 5–9 % pracovních pozic.

Jaké skupiny obyvatel budou nejvíce zasažené? Bude potřeba jejich rekvalifikace? Jak bude probíhat podle vás?

Různé výzkumy uvádějí, že nejvíce jsou ohrožena pracovní místa s rutinními úkoly a malou potřebou kreativity a sociální interakce. Ale vzniknou nové pozice a je třeba vytvořit prostředí, ve kterém bude pro všechny dostupné si odpovídajícídovednosti pro nové pozice osvojit. Modernizace vzdělávacích systémů a celoživotního vzdělávání, ale i zapojení soukromého sektoru. Vzdělávání dětí, studentů i dospělých by se mělo mnohem více zaměřit na klíčové kompetence a měkké dovednosti jako komunikace, spolupráce, tvořivost a kritické myšlení.

Jak se dá naučit porozumění technologiím? Kudy vede cesta?

Svět se digitalizuje, pokud nebudeme rozumět technologiím, hrozí riziko, že nebudeme rozumět světu. S dětmi začínáme od 8 let cestu porozumění technologiím programováním ve vizuálním jazyce Scratch, zároveň se seznamují s počítačem a internetem. Vysvětlujeme, jak se bezpečně chovat na internetu a ukazujeme, co všechno technologie dokáží. Vše je hravou a interaktivní formou. Scratch byl vyvinut na MIT (Massachusetts Institute ofTechnology) a je používán ke vzdělávání dětí na školách po celém světě. S dětmi je to o tom, naučit je věci zkoušet, nebát se dělat chyby a ukázat jim, že i ony můžou být tvůrci. Naše kurzy jsou navazující a systematicky tak děti vzděláváme a seznamujeme je s dalšími technologiemi. Je pro nás důležité dát dětem přesah do reálného světa, ukázat, k čemu a jak se dají technologie využít.

Jak moc budou lidi vyčleněni ze společnosti? Dá se hovořit o digitální negramotnosti, která bude mít stejný dopad, jako měla před lety negramotnost lidí?

Digitální dovednosti jsou už dnes všeobecně považovány za novou formu gramotnosti, která by se samozřejmě měla vyučovat plošně jak na gymnáziích, tak na odborných školách. Něco jako angličtina, čeština a matematika. Češtinu taky využijete ve všech oblastech a nemusí ze všech studentů být spisovatelé. Digitalizace se projevuje ve všech oblastech. Například státní sféra – bude to ještě nějaký rok trvat, ale i tato oblast bude plně digitalizovaná a každý občan by měl být tedy digitálně gramotný.

Existuje nějaká profese, která nebude zasažena digitalizací?

Trh práce se mění velmi rychle a už teď existují profese, které jsme si ještě před pár lety neuměli představit, a vznikla úplně nová odvětví, např. profese v oblasti sociálních médií. Všechny profese se mění, některé více jiné méně, ale osvojit si základní digitální dovednosti je opravdu nezbytnou součástí všech profesí. Pro příklady není třeba chodit daleko: vezměme si třeba supermarkety a pokladny bez pokladních nebo restaurace, kde vás místo číšníka obslouží robot. Ale stejně bude třeba, aby u samoobslužných pokladen i u robota byl lidský dohled. Stejně tak je to ale i ve velmi odborných profesích jako je lékařství – třeba chirurg se musí naučit operovat s pomocí robota. Zkrátka profese se vyvíjí a je třeba se přizpůsobit a osvojit si nové dovednosti. Je to revoluce dovedností a hlavní výzvou je umožnit lidem zvyšovat kvalifikaci a pomoci jim se přizpůsobit novým podmínkám.

Co věda lékařství? Jak moc pronikají technologie sem?

Nedá se to generalizovat, ale už dnes lékařům pomáhají při různých výkonech a operacích roboti a umělá inteligence má uplatnění v analýze velkého množství dat pacientů, ze kterých je například možné formulovat pravděpodobnostdegenerativních změn vedoucích k civilizačním chorobám jako jsou onkologická onemocnění, Alzheimerova choroba atd.

Autor: Jan Schönbauer